PF 2011: Nebuďme slepí
Na světě je mnoho krás a zázraků a většinu z nich dennodenně míjíme bez povšimnutí, celý náš život se skládá ze zdánlivě prostých maličkostí a příběhů. Někteří z nás chtějí být úspěšní, jiní bohatí, další hledají smysl života. V kalupu dní moderního života přestáváme vidět a slyšet to, co je opravdu krásné. Protože nejsem zrovna dobrý vypravěč, přikládám k tomuto článku příběh, který jste možná už někde četli – je o tom, jak jsme schopni přehlížet výjimečné věci, o tom, jak ztrácíme svou naivitu, o tom, jací bychom chtěli být ale nejsme… Období Vánoc a konce roku je ideálním časem k zastavení se a zamyšlení – najděte si taky svůj kousek klidu k rozjímání.
Přeji nám všem v novém roce 2011 abychom nebyli tak slepí a abychom se snažili býti hodnými a dobrými lidmi. Jestliže chceme lepší svět, musíme začít u sebe. To je mé novoroční přání všem, kteří mu porozumí…
J.S.
Příběh jednoho lednového dne 2007:
„Na stanici metra ve Washingtonu D.C. se posadil muž a začal hrát na housle. Bylo studené lednové ráno. Hrál asi 45 minut Bachovy skladby. Během té doby, jelikož byla špička, šlo stanicí odhadem tisíce lidí, většina z nich cestou do práce. Po třech minutách prošel kolem muž středního věku a všiml si hrajícího muzikanta. Zpomalil krok a na pár minut se zastavil, pak spěchal za svými povinnostmi. Žena mu vhodila peníze do krabice a bez zastavení pokračovala v chůzi. Po několika minutách se někdo opřel o zeď a poslouchal, pak se podíval na hodinky a odkráčel. Evidentně spěchal do práce. Nejvíce pozornosti mu věnoval tříletý chlapec. Matka jej vlekla kolem, spěchala, ale dítě se zastavilo a dívalo na houslistu. Nakonec jej matka postrčila, dítě pokračovalo v chůzi, ale celou dobu se za houslistou ohlíželo. Toto se opakovalo s několika jinými dětmi a všichni rodiče, bez výjimky, je nutili pokračovat v chůzi.
Za celých 45 minut hry se na chvilku zastavilo pouze šest lidí. Asi dvacet mu dalo peníze, aniž by zpomalilo svůj krok. Vybral 32 dolarů. Když skončil a nastalo ticho, nikdo si toho nevšiml. Nikdo nezatleskal. Nikdo jej nepoznal. Nikdo nevěděl, že tím houslistou byl Joshua Bell, jeden z nejlepších hudebníků na světě. Hrál jedny z nejtěžších skladeb, které byly kdy složeny, na houslích za 3,5 milionů dolarů. Dva dny před tím, než hrál v metru, vyprodal Joshua Bell divadlo v Bostonu za průměrnou cenu sedadla 100 dolarů.
Toto je skutečná historka. Inkognito hra Joshuy Bella ve stanici metra byla zorganizována deníkem Washington Post jako součást experimentu o vnímání, vkusu a prioritách lidí. Zadání bylo – na běžném obyčejném místě v nevhodnou dobu – dokážeme vnímat krásu? Dokážeme se zastavit a ocenit ji? Poznáme v neodpovídajících souvislostech talent? Jedním z možných závěrů tohoto experimentu je, že jestliže nemáme chvilku se zastavit a naslouchat jednomu z nejlepších hudebníků na světě, hrajícímu nejlepší kdy napsanou hudbu, kolik dalších věcí nám uniká?“
|
