Únor bílý, pole sílí

Únor bílý, pole sílí – pořekadlo, které se jistě hodí do české krajiny, ne už tak do norského Bergenu. Stejně jako loňský rok i letos se počasí na západním pobřeží Norska chová poněkud neočekávaně a  místo uplakaného počasí se potýkáme s mrazy a sněhem, zrovna včera zase trochu napadlo a to už jsme mysleli, že jaro klepe na dveře…

Jedné tradici však zůstalo i letos místní počasí věrné – zatažená obloha a zimní pološero, v kterém se člověku nechce vytáhnout paty z domova a které neslibuje mnoho fotografického vyžití. Minulý víkend se na nás ale přeci jen po delší době usmálo štěstí…tedy jestliže budeme považovat za štěstí slunce – tady v Norsku určitě slunce štěstí znamená – z ponurého zimního šera připomínající atmosféru Kafkova Zámku jej na jaře a v létě promění v nekonečný den plný svěžího vánku.

Na to si ovšem musíme ještě pár měsíců počkat, protentokrát nám musí vystačit, že se nízko nad jižním obzorem objeví sluníčko, které ještě postrádá sílu člověka opravdu zahřát a které v pět hodin odpoledne zase pohltí tma mrazivé noci.

Letošní rok by snad pro mne mohl být zlomovým. Po téměř čtyřech letech focení „divoké přírody“ jsem konečně pochopil, že o divoké přírodě nic nevím a že největší šanci k „ulovení“ zajímavého snímku budu mít, až jí začnu trochu rozumět. S tím učením se, poznáváním a pobytem v přírodě jdou ruku v ruce krásné pocity štěstí, které lze poznat jen když se vydáte brzy ráno do kopců a lesů abyste tam o samotě a v němém úžasu zastihli probouzející se přírodu.

Ještě před rokem jsem vůbec netušil, kolik krásy se kolem nachází – těch pár lokalit, které jsem navštěvoval jen proto „abych zase něco vyfotil“ a na které jsem se většinou dostavil, kvůli své oblibě v ranním lenošení, až dávno po rozednění způsobilo, že jsem na Norsko téměř zanevřel. Loňská návštěva parku Dovrefjell a výlet na horu Gullfjell mi trochu pootevřely oči a když jsem pak nedávno narazil na práci Štěpána Mikulky, bylo celkem jasno – problém není ve zdejší přírodě ale ve mně! Ačkoliv jsem ta pravidla znal teoreticky, musel jsem se k nim dostat vlastním vývojem abych je pochopil:

1. znalost druhu a jeho chování je naprosto zásadní pro úspěšné pozorování/fotografování
2. Zvířata jsou nejaktivnější (většinou) hned ráno po rozednění
3. Výlet do přírody i přes všechny znalosti může vyjít naprázdno, trpělivost se vyplácí.
4. Člověk se neustále učí něčemu novému

Těch věcí by se dala napsat ještě celá řada, tyto mi připadají nejzásadnější…

A tak jsem pilným studiem zjistil, že místní oblast není druhově chudá, právě naopak! V tom mě utvrdil i jeden místňák, se kterým jsem se dal nedávno náhodou do řeči.. „jo ty myslíš tetřívky? No jasně tam v té bažině asi 150 metrů za závorou jsem ve viděl loňský rok po ránu tokat…“. To byl ale jen začátek. Za tetřívky nemusím ani tak daleko, zdá se, že na protějším kopci, na který se koukáme z kuchyňského okna je místní vyhlášené tokaniště tetřívků – ne snad, že by bylo jediné, je to proto, že je hned vedle města a že jsou tam tetřívci tolik na ráně. Netrvalo dlouho abych si nenašel další informace a vypravil se minulý víkend na obhlídku několika tokanišť dalšího z tetřevovitých - tetřeva hlušce – myslím, že tyto dva druhy mě letošní jaro zaměstnají více než dost – sám jsem zvědavý, jestli budu úspěšný. Tokaniště tetřeva, která jsem minulou sobotu navštívil jsou zachované původní borovicové lesy na vrcholcích kopců, kde se vysoký stromovitý porost střídá s řidší vegetací a bažinatým terénem. Na západ je pěkný výhled na moře s nesčetnými ostrůvky a na východ se tetřevům otevírá krásný výhled na masiv Gullfjellu. Když tento týden dorazí sněžnice, možná se vydám na Gullfjell na obhlídku – v zimě je možno zahlédnout orla skalního (Aquila chrysaetos), ve vrcholových partiích se vyskytuje bělokur horský (Lagopus mutus) – v zimě krásně maskovaný v bílém peří…

Pohled z tetřevího tokaniště na Gullfjell

Na obhlídku tokaniště v období páření si ale budu muset počkat ještě asi dva měsíce. Zima naštěstí přináší do těchto končin ptáky z arktických oblastí a na jezerech a řekách je tak možné pozorovat hoholy severní (Bucephala clangula) a hejna labutí zpěvných (Cygnus cygnus). Morčák velký (Mergus merganser) je bohužel příliš plachý a vůbec nechápe mou touhu zvěčnit si ho na kartu fotoaparátu…

Labuť zpěvná (Cygnus cygnus)

Po krásné slunné sobotě přichází opět mírně zachmuřená neděle a já už jen vyrážím na krátkou ranní obhlídku nedalekého jezera – časná návštěva zaručuje, že jsem sám na břehu, kde se jinak prochází maminky s dětmi, které krmí zdejší početné přezimující hejno kaček. Mezi nimi se pravidelně objevuje několik párů hvízdáka eurasijského (Anas penelope) – návštěvu plánuji už od loňska. Hvízdáky v boji o chlebovou kůrku větší kachny s přehledem válcují a ti jsou také více plašší, drží se stranou. Jezero je pokryté silným ledem a smíšené hejno se zdržuje jen v ústí potoka, když už nemohu pozorovat hvízdáky na volné hladině, fotím je alespoň sedící na travnatém spaseném břehu.

Hvízdák eurasijský, samec (Anas penelope)

Cestou zpět potkávám ke svému překvapení a radosti střízlíka – kolik jich letos asi zase tuhou zimu nepřežilo? Ta loňská zdejší přezimující populaci střízlíka úplně zdecimovala! Ještě se pokouším o fotografii straky ale marně, jako už několikrát předtím – krkavcovití jsou holt chytří ptáci a jakékoliv nápadné chování je vyplaší, zvláště když se kolemjdoucí zastaví a namíří na ně velké oko objektivu. Alespoň mi na vteřinku zapózovala na větvi vrána šedá (Corvus cornix). Minulý víkend nebyl ornitologicky výjimečný ale přesto byl kouzelně krásný…

Vrána šedá (Corvus cornix)

__________________________________________________________________________________________________________