Po konferenci jsme se s kamarádkou Jitkou vydali na malou týdenní okružní jízdu Arizonou – z Tucsonu jsme se vydali do Phoenixu a pak směrem na západ, kde jsme navštívili jedno z měst duchů s názvem Vulture Mine – v okolí je zde několik podobných památek – pozůstatků z doby těžby zlata. Cestou na sever ke Grand Canyonu jsme navštívili město Flagstaff, jehož snad největší zajímavostí je to, že leží na trase notoricky známé a kultovní americké silnice Route 66, která vede od západního pacifického pobřeží až na východ k Atlantiku…Potom Grand Canyon – co k tomu říci – to se prostě musí vidět! Obrovská, ale opravdu obrovská jizva v zemi táhnoucí se východo-západním směrem. Rozměry jsou tu jen relativní – není zde žádné měřítko, s čím by se dala velikost kaňonu porovnat takže člověk si udělá představu jen díky číslům – druhá strana kaňonu je vzdálená vzdušnou čarou 6 až 30 km, hloubka kaňonu v nejhlubších místech je 1.8 km! Ač zajímavé místo, za jeden den toho je docela dost a kaňon člověku začne připadat poněkud fádní...nehledě na davy turistů na všech vyhlídkách a hotely stojící těsně na úpatí srázu kaňonu. Trochu mě zde překvapilo počasí – ač bylo o pár stovek km jižněji v Tucsonu běžně kolem 25 stupňů, přece jen byl leden a byli jsme také trochu výše, a tak jsem zde prožil nejhorší noc v USA, kdy mě 15 stupňový mráz vyhnal z lehkého stanu a zbytek noci jsem strávil v autě, kde jsem si pravidelně každou hodinu zapínal topení ,abych se vůbec dožil rána :-) . Mě osobně se více líbila ta část na východě, kde Grand Canyon končí, resp. kde se řeka Colorado teprve zakousává do okolních červeně zbarvených sedimentů – kaňon zde má již „lidské“ rozměry, není tu tolik turistů a po hotelích a souvenir shopech ani památky!

Ačkoliv je v USA všude daleko a bez auta tu člověk nedá ani ránu, nebylo cestování mezi jednotlivými parky vůbec nudné – krajina se často mění a člověku zvyklému na evropské cesty se také tak často nenaskytne pohled na silnici ubíhající do nekonečného horizontu na desítky kilometrů před autem – někdy by mohl člověk v klidu nastavit tempomat na 60 mil za hodinu, zajistit volant a dát si půlhodinový spánek…

Naším dalším cílem byla rezervace Navajo se známým parkem Monument Valley, který je pro změnu dobře známý díky reklamě na cigarety Marlboro. Park se nachází na hranici Arizony a Utahu a je to opravdu fascinující pohled. Jedinou nevýhodou je, že bez zaplaceného průvodce se nikam nedostanete – můžete se pohybovat jen po prašných cestách daleko od skalních útvarů…ono je to ale jenom dobře – kdoví jak by tyto přírodní scenérie skončily vzhledem k množství turistů, které park každým rokem navštíví. Rezervace Navajo byla nejzazším bodem naší cesty – zde jsme se stočili k jihu a pokračovali podél hranice s Novým Mexikem k parku Canyon de Chelly a do Petrified Forest National Parku s unikátním bohatstvím zkamenělých a prokřemenělých dřev – často jsou zde zachovány celé stromy obrovských rozměrů a s krásnými barvami na průřezu.

Další cesta nás zavedla zpět na Route 66 a do půvabného malého městečka Holbrook, které stále žije ze vzpomínek na 60. léta a kde mají nejlepší mexickou restauraci, kterou jsem zatím zkusil! Přenocování ve Wigwam Motelu bylo také zážitkem – jednotlivé pokoje respektive chatičky ve tvaru indiánských wigwamů zde stojí už od slavných dob hippies.

Holbrook byl vlastně posledním bodem naší společné cesty; ve Phoenixu mě Jitka vysadila a já se vydal ještě na pár dní do New Yorku. Jednou z výhod přátelení se s cizinci je to, že vám mohou poskytnou přístřešek v místech, kde byste jinak za nocleh zaplatili nemalou sumu – no a neberte takovou nabídku, když váš známý bydlí na Manhattanu v srdci New Yorku! Člověk má často jiné představy o místech, kde předtím nebyl a tak i já jsem si musel poopravit mínění o Americe – je to místo velice zajímavé, krajina je zde krásná, lidé toho občas o okolním světě mnoho neví ale takoví se najdou všude. Stejně tak New York, z kterého jsem měl trochu obavy, se nakonec ukázal jako fantastické místo – ne ovšem pro život – bydlet bych tu nechtěl ale být tu jako turista je opravdu zážitek na celý život a tím nemyslím jen šílenou jízdu hispánského taxikáře z letiště na Manhattan v osmimístné dodávce s ostatními vyděšenými turisty... Ačkoliv jsem měl na New York jen pár dní, rozhodl jsem se ho prozkoumat na vlastní pěst – má americká průvodkyně měla asi trochu jiné představy o zajímavých místech New Yorku než typický středoevropan, a tak jsem ji po půl dni opustil poté co se mě snažila ukázat všechny „skvělé“ obchody na páté Avenue.

New York je těžké popsat po jednotlivostech, člověk ho musí vnímat jako jeden celek, jako opravdu vroucí hrnec, kde se míchají všechny možné kultury, národnosti a názory, kde se stále něco děje a kde se klokot snad nikdy nezastaví. Socha svobody nebo Empire State Building se pak zdají jen jako turistická šidítka – mnohem zajímavější jsou obchody a trhy v Čínské čtvrti, zapadlá zákoutí a italské fastfoody na západní straně Manhattanu nebo chladná finanční centra v okolí dnešního Ground Zero – Světové Finanční Centrum na západní straně nebo všem známá Wall Street na straně východní, jen kousek od známého Brooklynského mostu. Místní metro také stojí za to, Londýnské se tomu Newyorskému zteží vyrovná! Nesmím zapomenout zmínit ani návštěvu obchodu B+H na rohu deváté Avenue a 33. ulice ,která je pro každého fotografického nadšence určitě velkým zážitkem ;-) Ještě jedna věc mě na závěr napadla – a nikoho jistě nepřekvapí, totiž že New York je místo s největší koncentrací McDonaldů na světě, hamburgery tu ale chutnají úplně jinak než v Čechách, snad se ani nedivím, že se jimi tolik místních přejídá... a možná že jsem byl jenom příliš hladový po celodenním brouzdání po tomto fantastickém městě plném překvapení. Doufám, že se do všech těch míst zase jednou vrátím, přece jen jsem měl tenkrát fotoaparát v ruce jen pár měsíců a tak jsem si fotograficky New York až tolik neužil...Všechny fotografie z výletu do USA v roce 2006 jsou v galerii pod heslem „USA 2006”...